(30. 11. 1936 – 11. 5. 2006)

Kdykoli jsme zazvonili u dveří domku Na Benešově, ozvalo se vstřícné a veselé volání:

„Je otevřeno,jen pojďte!“

A už nás Aninka vítala a zvala do „ludvíka“ či do kuchyně a nabízela kafe, víno nebo něco ostřejšího(?) a volala na Káju, který obyčejně něco psal, četl, bádal v pokojíčku pod obrazem Zdeňka Mlčocha, aby už také mezi nás šel. A nás bylo hodně, tak jsme seděli skoro všude, povídali si a klábosili a mezi námi poletovala Aninka a nabízela roládu s jahodami nebo bublaninu, a kdyby někdo neměl rád sladké, tak chlebíčky a nebo by došla do samoobsluhy – prostě Aninka nám plnila každé přání. Pro všechny přátele ale i známé to byla Aninka, jen dva mužští, Zdeněk Mlčoch a občas i Jura Demel, ji chlapsky něžně oslovovali Andulo.

Při pobývání na Šolcově statku za námi Aninka přijížděla na kole. Občas nás pěkně zpucovala, však také kdyby Hanka Kofránková režírovala Lucernu, hrála by Kláskovou(!), občas jsme se i rozkmotřili, ale rychle jsme se udobřovali a přátelsky to zapili vínem a přezpívali písničkami. Když jsme ji pak kolem půlnoci doprovázely (my kamarádky) domů, a Aninka kolo už jen vedla, a když jsme vymýšlely, jaké lumpárny komu provedeme, smály jsme se a chechtaly, že to muselo být slyšet až na Lištici. Před domem jsme si zazpívaly Dobrou noc, má milá a ještě Na rozloučení, mý potěšení a těšily se, jak se zase zítra sejdeme a zase všichni budeme povídat a vyprávět a zpívat a i Aninka zvedne svou skleničku a zanotuje:

Jen ty mě, šenkýřko, nalej,
až se mi očička zkalej.
Cesta je daleká, nikdo mě nečeká,
jenom ty, skleničko má,
glo-glo-glo gloria…

Zpívají ji s Tebou a pro Tebe, milá Aninko Kafková, Tvoji věrní přátelé

Helena Ježková
(článek uveřejněný ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky (č. 3 , 2006) v upraveném znění)