Zdeněk Mlčoch
(18. 11. 1921 – 10.1. 1995)
Zdeněk Mlčoch byl malíř, grafik a ilustrátor. Narodil se 18. 11. 1921 v Nové Dědině u Kroměříže, zemřel 10. 1. 1995 v Praze. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Karla Svolinského, u něhož se stal později asistentem. Od roku 1950 pracoval jako výtvarný redaktor v nakladatelství SNDK, později v nakladatelství Albatros v Praze. Byl členem Svazu čs. výtvarných umělců, Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR a v letech 1959–1970 byl členem tvůrčí skupiny RADAR. Podnikl studijní cesty do Polska, NDR, Jugoslávie, SSSR, Francie, Finska, Švédska, Norska, Dánska, NSR, Rakouska, Itálie, Řecka. V počátcích své grafické práce se zaměřil na dřevoryt a suchou jehlu, později na barevnou litografii. V soutěži „o nejkrásnější knihu“ získal několik ocenění (1974, 1981, 1984) a v roce 1982 byl zapsán na Čestnou listinu IBBY (Andersenova cena) za ilustrace ke knížce Jany Štefánkové: Procházky Prahou (Albatros, Praha 1980).
O vernisáži výstavy Zdeňka Mčocha Obrazy
K nedožitým osmdesátinám Zdeňka Mlčocha byla včera na Šolcově statku otevřena výstava jeho maleb a grafik. Sobotka tak splatila dluh svému velkému ctiteli. Zároveň s výstavou také spatřil světlo boží katalog, jistěže ne úplný, ale zato s láskou a s přispěním malířových přátel vydaný. Zdeněk Mlčoch vystudoval UMPRUM v ateliéru K. Svolinského, spoluzakládal Radar – skupinu výtvarníků, hledajících v době protežovaného socialistického umění autentický vztah k dědictví moderny především skrze zobrazení vztahu člověka a techniky, dlouhá léta působil v nakladatelství Albatros, jako ilustrátor dokázal vdechnout život literárním postavám, ztělesnit je způsobem nabízejícím čtenáři bohatší možnosti interpretace. Ve svých litografiích oslavil kouzlo Sobotky a jejího okolí, prostřednictvím nesčetných ex libris vytvořil výtvarnou kroniku Šolcárny, s výjimečnou citlivostí ilustroval Šrámkovy básnické sbírky a bez jeho emblému by si generace účastníků festivalu nedokázaly plakát Šrámkovy Sobotky představit. Kdo nevěří, ať se jde podívat na Šolcův statek.
Zeptali jsme se zdělanců ze Šolcárny, zda by se s námi nepodělili o nějakou vzpomínku na Zdeňka Mlčocha.
Aleš Fetters
Co pro mě znamenal Zdeněk Mlčoch? Tak především velkého kumštýře, ale v první řadě velkého kamaráda, velkého přítele, vzácného člověka. Víte, on měl takovou robustní postavu, vousy a tak, na první pohled vypadal jako bohatýr, a on skutečně bohatýr byl, ale uvnitř byl velice jemný, něžný, mírný člověk a úžasný přítel, na kterého bylo vždycky spolehnutí a který nebyl schopen někoho podrazit, někoho zranit, prostě člověk s velkým „Č“. Já mám rád umělce, ale ještě radši mám umělce, kteří mají také krásný čistý charakter a kteří jsou taky velkými, krásnými čistými lidmi. A tím pan Zdeněk Mlčoch naprosto beze sporu byl.
Tak jsme jednou jeli se Zdeňkem do Hořic, že tam bude mít Albatros výstavu, a Zdeněk byl na jedno ucho hluchý a na jedno slyšel. Otevřela nám taková uklízečka, nacpala nás do kanceláře a teď my jsme čekali, že tam bude řiditel a on tam nebyl. A teď nastala taková situace, že Mlčoch stál uprostřed a u toho hluchýho ucha stála ta uklízečka a u toho slyšícího já. A ta uklizečka najednou srazila paty a povídá: „Jmenuji se Bukač a jsem tady řiditelem.“ A Zdeněk se obrátil na mě a povídá: „Co povídala?“ Já jsem řekl: „Že se jmenuje Bukač a že je tady ředitelem“. A hned jsme šli teda ven a bylo po výstavě.
Hana Kofránková
Nejosobnější vzpomínka na Mlčocha není ze Sobotky, kupodivu. Poté co jsme se tady seznámili, jsme se v zimě potkali na Národní třídě před Albatrosem a já měla velmi široký kabát, takže on nevěděl, o co jde, a obejmul mě tak silně, že Veronika málem přišla na svět o měsíc dřív.
Na Zdeňka Mlčocha mám nesmírně krásné vzpomínky zejména proto, že po léta na Sobotce jsme spolu vždycky spali v jedné místnosti za kuchyňkou na Šolcově statku a bylo to pro nás ohromně výhodné, protože jsme si výborně rozuměli zejména v noci. Já totiž v noci chrápu a Zdeněk Mlčoch byl na jedno ucho hluchý a spal vždycky na tom zdravém uchu, takže mu moje chrápání nevadilo.
-šte-, Splav 3. 7. 2002
Podrobnější informace naleznete v sekci Výtvarníci »