Šolcův statek — Sobotka

*1941 v Praze
členka artceramics a IAC

Práci Heleny Samohelové zná snad každý, kdo byl někdy v Praze, jel metrem, nebo přijel vlakem na Hlavní nádraží. Procházíme kolem jejích realizací, které jsou natolik samozřejmou součástí našeho okolí, že si jejich existenci mnohdy ani neuvědomujeme. To je ovšem pouhé zdání. Bez děl této výtvarnice by byl veřejný prostor ochuzen o něco přirozeně krásného.

Architektonické realizace Heleny Samohelové jsou natolik výrazné a odborné veřejnosti známé, až se někdy zdá, že v autorčině tvorbě se s nimi dostavil velký obrat. Není to ale pravda. Podíváme-li se s odstupem na autorčino dílo jako celek, vidíme, že má vzácnou kontinuitu od samých počátků až po dnešek. Od keramické stěny z její diplomové práce sice nastal vzhledem k dnešku jistý posun, ale stále vidíme především nakládání s prostými geometrickými prvky.

Také současné plastiky vycházejí ze stejných myšlenkových postupů jako starší architektonické realizace. Při zběžném pohledu se stěny a plastiky mohou zdát nenápadné, možná příliš jednoduché, skrývají v sobě ale rafinovanou hravost, kterou ocení odborníci, ale podvědomě je vnímají i ostatní. Příkladem může být obklad bazénu v hotelu Panorama. Výtvarnice s ním naložila takovým způsobem, že nikdo nepozná vycházení z běžného (v té době desítky let starého) továrního tvaru. Jeho různým nařezáním vzniklo nepřeberné množství variant. Řeklo by se: řešení z nouze, ale bylo to řešení těžící z mála, avšak mající maximální a působivý výsledek. Také v metru ve stanici Můstek (trasa B) šikmými řezy po výpalu dosáhla autorka nejen zjemnění celé realizace, ale dodala jí rafinované detaily. Všimněme si, že v jejích stěnách a plastikách převládá velmi chytrá práce s několika málo prvky. Segmenty – hlavně oblouky a hranoly – při stálém zachovávání uměřenosti výtvarnice otáčí, kombinuje, propojuje, nechává prolínat či je staví do kontrastů a sestavuje je tak do celků, zvýrazněných jemnými, teplými tóny pálené hlíny, s možností variabilního řešení při realizaci.

Helena Samohelová se zajímá o prosté věci, kterým s oblibou dodává vtip. To se projevovalo také ve zvířecích a lidských plastikách, které byly další (a velice populární) částí jejího díla. Pod slupkou líbivosti se skrývala znovu především práce s jednoduchým tvarem. Ta je příznačná také pro léta rozšiřovaný soubor váz a dóz unikátního charakteru, v nichž se kromě geometrického tvarosloví až jaksi něžně objevují motivy z přírody. Jakoby se tyto předměty rozvíjely do květu, nebo pukaly jako semínka.

Díla Heleny Samohelové jsou osobitá, originální, dalo by se říci, že i stylotvorná. Zejména sedmdesátá a osmdesátá léta v architektuře jsou s nimi u nás pevně a neodmyslitelně spojena. Autorka sdílí názor architektky Machoninové, že výtvarně pojatá stěna v architektuře nemá zdobit, ale jen vhodně doplnit prostor, aniž by procházejícího člověka rušila. Kultivované
stěny Heleny Samohelové stejně jako její plastiky takové jsou, zanechávají v nás přesto trvalý dojem. Doporučuji,aby se člověk zastavil, zklidnil a pokusil se v oněch dílech hledat nevšední krásu. Věřím, že ji najde.

Mgr. Milan Hlaveš

Samostatné výstavy od r. 2000

Skupinové výstavy od r. 2000

Zastoupení ve sbírkách

UP muzeum Praha, Brno, AJG Bechyně, Muzeum keramiky Faenza,
Muzeum designu Riga, Muzeum Flicam Čína, Hetjens muzeum Dusseldorf,
Regionální muzeum Kolín

helena.samohelova@gmail.com   www.samohelova.webnode.cz

Helena Samohelová se svým asistentem