Šolcův statek — Sobotka

Období neúcty k roubenkám

Od počátku 20. století až do jeho poloviny se na Šolcův statek v Sobotce pohlíželo jako na běžný, nakonec i zastaralý dům. Roubených staveb byla totiž v té době v kraji spousta. Chalupníci tíhli spíš ke kamenným stavením, která postupně vytlačovala své dřevěné předchůdce. Tehdejší pochopitelná neúcta k roubenkám, již bychom mohli přirovnat k našemu dnešnímu oprávněně pohrdavému postoji k panelovým monstrům na sídlištích, se odrazila i v péči o ně. Jejich uživatelé si nelámali hlavy se stylovostí prováděných oprav ani se zachováním vzhledu či účelu svých stavení. Tak se třeba stalo, že obchodník Jan Havlík, který Šolcův statek získal ve 30. letech minulého století, necitlivě přistavěl přímo k jeho jižní stěně prosklený altán, kam ukládal zahradní náčiní. K maštali zase r. 1946 přičlenil strýc dnešního majitele, Josef Samšiňák, nevzhlednou garáž pro svůj automobil.

Šolcův statek ve 30. letech 20. století

První rekonstrukce statku a její architekti

Ke zlomu v těchto postojích došlo až 3. května 1958, kdy byl Šolcův statek zapsán na seznam nemovitých kulturních památek. Vzápětí se začala chystat  jeho celková rekonstrukce z rozpočtu Státní památkové správy. Dle projektové dokumentace mělo být hlavním záměrem stavebních prací vytvoření “bytu gustoda” (doslovně převzato z dobových pramenů) v přízemí a výstavních prostor v ostatních částech budovy. Tato koncepce však skončila naprostým fiaskem. Z garsoniery v přízemí se nakonec stal běžný obecní byt, který město pronajímalo potřebným. Zbytek domu se na dlouhých 11 let (1963 – 1974) proměnil v zatuchlý depozitář, v němž byly uskladněny prázdné muzejní vitríny. Ke zpřístupnění Šolcova statku pro veřejnost došlo až r. 1974 dík soukromé iniciativě tehdejšího nájemníka a pozdějšího restituenta objektu dr. Karla Samšiňáka.

Šolcův statek v konečné fázi rekonstrukce r. 1963

To jsme ale předběhli dobu. Hned r. 1958 statek zaměřil a přípravný projekt jeho rekonstrukce vypracoval arch. Josef Bušek. Krátce nato zahájené stavební práce na Šolcově statku vedl architekt  Břetislav  Štorm (1907 – 1960), jenž proslul především nadobyčej vydařenou obnovou hradu Kost. Významně se podílel i na rekonstrukci Emauzského kláštera a Břevnovského opatství v Praze. Také jeho projekt generální opravy Šolcova statku nesl všechny znaky zručnosti svého autora. Bohužel, architekt Štorm zemřel před dokončením tohoto svého díla. Rozestavěný statek pak byl svěřen soboteckému staviteli Janu Lacinovi (1886 – 1963). Ani ten není znalcům architektury neznámý. Proslul především elegantními prvorepublikovými vilami, které dodnes zdobí Boleslavskou ulici v Sobotce. V letech 1937 – 1938 řídil rozsáhlé opravy zámku Humprecht. Proslavila jej i chata v nedalekém Nebákově, kterou vystavěl r. 1941 jako výletní sídlo pro ředitele plzeňských Škodových závodů Ing. Pantoflíčka. Za méně zdařilou je považována jeho stavba z roku 1926, hotel Helikar na Podkosti, který do malebného koutu pod hradem, u hráze Bílého rybníka, poněkud nezapadl. Ostře se proti němu ohradil i slavný historik Josef Pekař (1870 – 1937). Ani dokončovací práce na Šolcově statku se arch. Lacinovi nepovedly, neboť nebyly jeho srdci blízké, a tak je v letech 1960 až 1963 šil horkou jehlou, namnoze bezohledně. Do organismu statku začlenil nepůvodní materiály, které již po deseti letech zavdávaly příčiny ke vzniku havarijních stavů. Například se zabetonoval přístup do sklepa a ucpaly všechny jeho větrací šachty. Vlhkost, která pocházela ze zdejší otevřené studánky, neměla kudy unikat, a proto vzlínala do domu, kde posléze způsobila hroucení základů a praskání podlahy v síni. Roubené stěny koupelny, kuchyně a ložnice v přízemí se obložily heraklitem, omítly a za touto neprostupnou vrstvou nekontrolovaně hnilo původní trámoví. Podlaha předsíně se vylila betonem. Při této rekonstrukci se také v přízemí překvapivě prorazila nová okna na místech, kde nikdy před tím nebyla. Je vysoce zarážející, že se k tak drastickému úkonu, výrazně měnícímu vzhled historické stavby, přikročilo v době, kdy již byla památkově chráněna.

Břetisalv Štorm a Jan Lacina

Statek v laické péči svého nájemníka

V roce 1971 se nájemníkem na statku, kdysi patřícímu jeho rodině, stal RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1923 – 2008).  To byl počátek opětovného rozkvětu zchátralé stavby. Na začátku svého působení svedl dr. Samšiňák úspěšný boj s dřevokaznými houbami, kterými byla v té době napadena značná část přízemí. Pak se pustil do opravy střechy, tehdy ještě doškové. R. 1974 se na její obnově podílel Vojtěch Kopic (1909 – 1978) z Kacanov, známý především jako autor reliéfů ve skalách pod svým stavením. Dodnes existují snímky, pořízené K. Samšiňákem, na kterých tehdy pětašedesátiletý Kopic křepce balancuje po hřebeni střechy Šolcova statku, aby pospojoval jednotlivé slaměné díly.

Došková střecha, jejíž část pocházela ještě z počátku šedesátých let, definitivně dosloužila r. 1980. To už Vojtěch Kopic nežil a v tehdejší etapě – dovolím si parafrázovat Karla Marxe – socialismu „odumírajícího a zahnívajícího“ již nebylo člověka ani firmy, která by stejný typ střechy obnovila. Namísto došků se proto položil šindel. I na něm se však projevila tehdejší nízká úroveň řemesel, a proto vydržel necelých 20 let.

Aktivity dr. Karla Samšiňáka se neomezily jen na střechu a likvidaci dřevomorky. Úměrně možnostem doby, ve které až do revoluce r. 1989 nefungovaly služby a stavebniny byly vysoce úzkoprofilovým zbožím, neúnavně prováděl sám či s pomocí přátel veškerou drobnou údržbu, kterou statek vyžadoval. Jen díky tomuto nezměrnému úsilí se statek dochoval  až do současnosti.

Poslední celková rekonstrukce statku

V roce 2005 převedl dr. Samšiňák dům, který mu byl vrácen při restitucích, na svého syna Jana. Spolu se statkem synovi předal své celoživotní úspory, které se ihned investovaly do generální opravy budovy a jejího okolí. Tyto – prozatím – poslední práce projektoval a řídil Ing. Petr Zajíček (nar. 1956). Náročného úkolu v objektu, jemuž v té době hrozila zkáza, se Ing. Zajíček zhostil s nevšední citlivostí. Ta nejspíš pramenila z jeho osobního vztahu k Sobotce, kam za svými příbuznými dojížděl od dětství. Od studentských let pak nasával jedinečnou atmosféru Šolcova statku při hojných posezeních u zdejšího krbu. Nepominutelnou předností Petra Zajíčka bylo rovněž to, že na rozdíl od některých svých předchůdců nepodlehl svodu zviditelňovat sebe sama na realizaci, bedlivě sledované médii i odborníky z okruhu památkářů a stavitelů. Jeho koncepce spočívala v důsledné obnově všech dochovaných historických prvků. Do nich se mu podařilo nenápadně zakomponovat vymoženosti moderní doby, bez nichž by se dům dnes už stěží obešel. Výsledkem je areál, který svým vzhledem v nejvyšší možné míře odpovídá době svého vzniku, přitom úspěšně plní úlohu galerie a navíc poskytuje přiměřený komfort svým obyvatelům. Průběh posledně zmíněných prací je heslovitě popsán v níže uvedené tabulce.

Petr Zajíček

Tabulka – Postup rekonstrukce Šolcova statku v letech 2006 až 2015

Ani výše zmíněné činnosti nedovolí prohlásit práce na statku za definitivně skončené. Jak potvrdí každý zodpovědný chalupář, údržba staveb, obzvláště dřevěných, znamená trvalé úsilí. Hospodář věří, že jemu i jeho nejbližším spolupracovníkům vydrží síly, zdraví i energie, nezbytné k zachování takového skvostu lidové architektury, jakým Šolcův statek bezesporu je.

Jan Samšiňák, hospodář na Šolcově statku

V Sobotce dne 28. dubna 2015