Šolcův statek — Sobotka

1. května 2013 byla na Šolcově statku zahájena výstava grafik Milana Bauera.

Z úvodního slova Jiřího Hlobila vyjímáme:

S výtvarníkem Milanem Bauerem se nesmírně rád setkávám v jeho atelieru v Plzni a vždy upřímně žasnu nad jeho tvůrčí energií, precizností a také skromností — keramik, grafik, tvůrce leptu, hlubotisku, exlibris, grafický designér knih i exluzivního časopisu Vítaný host — jen malá část činností pracovitého autora.

A také vždy žasnu nad faktem, jak to, že i když u nás nikdy doma nebyl, tak dokonale zná naši domácnost — sbírka motýlů, panenky mých dcer, klavír po babičce, vycpaná sova či trilobit z Brd za sklem sekretáře. Po zhlédnutí výstavy budete mít možná podobný pocit.

Co mě však udivuje a šokuje ještě víc je fakt, že kamarád Milan Bauer se umělecky vloupal do kabinetu přírodopisu na gymnáziu, kam chodím mezi vycpaniny a láčkovce v nálevu pít s kolegy nostalgickou čtvrtletní kávu „Maryšu“, do laboratoří plzeňské elektroprůmyslovky a archivu či depozitáře Národního muzea.

Přestože jsem tuto okolnost jako správný Čech a kamarád včas nahlásil na četnickou stanici, vzhledem k tomu, že otisky prstů zanechal pouze spolehlivý školník a vynálezce Ferdinand Gramatika a nic se neztratilo, bylo vyšetřování odloženo. Co jsem však zatím nenahlásil, je obdivuhodná okolnost, že autor, žák profesora Podmola se se svým ostrým náčiníčkem umí vloupat i do trezoru klukovských vzpomínek a chlapeckých, možno říci i do dívčích snů, tužeb a lásek.

Chcete se proletět horkovzdušným balonem, projet kabrioletem značky Bugatti, stopnout si tramvaj pana Křižíka, či parní lokomotivu jedoucí přes prérie do města Santa-Fé? Nic není problém: Nasedat a radovat se.

Milan Bauer, a to říkám zde hlavně dámám, je mladík srdce, vzhledem i šarmem. Musím na něj též prozradit, že má moudrou a krásnou ženu a úžasné děti. Dvě z jeho dcer, Marta a Ema zde dnešní vernisáž doprovázejí jako známé a velmi talentované hudebnice.

Říkám-li však mladík, pak je trochu záhadou, že Milan Bauer znal osobně vzduchoplavce Adolfa Kašpara, Tomáše Alvu Edisona, Járu Cimrmana, stařičkého Emila Škodu — o půvabné slečně Mercedes životopisci zatím taktně mlčí. O čem však naštěstí vůbec nemlčí je jeho prokázané a vřelé přátelství s Julkem Vernem. Tím je navíc navždy zodpovězena častá otázka, zda žil, či nežil geniální Žil /čti Jules/ Verne. Díky, že jste nejen žil pane Verne, ale že jste hlavně bral pana Baura na své cesty.

Snad jen můžeme chápat teskný povzdech velké pomocnice, obdivovatelky, manželky paní Bauerové, že výpravy na Měsíc, do středu Země, či na Dva roky prázdnin jsou časově trochu náročné. Velký dík této báječné ženě.

Avšak i díky tomu můžeme vidět, jak vypadala ponorka kapitána Nema, potkat nejnovější Vynálezy, ne zkázy, ale krásy — kdy secesní lampa nejen svítí, ale hladí, sportovní auto nejen jede, ale láká, letadla i balony volají k výletu za báječnými muži na létajících strojích.

Milan Bauer umí rozjet prvorepublikový autobus vezoucí děti do „Obecné školy“, rozehrát klapky starého klavíru, vzít si slamák, či smoking na míru, do starobylé pumpy napumpovat živou vodu a motorky i auta vehnat do závodu… (Že by poezie techniky?)

Ne však do závodu s časem, ale s elegancí, nostalgií, noblesou a krásou. Jeho oslava techniky i života je nadčasová, renesančně galantní a trochu smutná. Smutná, že jsme se narodili asi pozdě, že nám monarchii a ticho rozkvetlých alejí s osamocenou aerovkou a čas krinolín už nikdo nevrátí. Vlastně vrátí — skvělý výtvarník a básník techniky Milan Bauer.

Jsem mu za nás za všechny za to moc vděčný……

———————

Hovoří Václav Podestát

Hovoří Jiří Hlobil

Marta a Ema Bauerovy

Jiří Hlobil pokračuje ve výkladu

One Response to “Podivuhodné stroje Milana Bauera”