Šolcův statek — Sobotka

Byl pozdní večer – první máj //večerní máj – byl lásky čas.

A přikazuji ti… a zakazuji ti…a jestli neuposlechneš, v životě už mě neuvidíš … , odejdu od oltáře a vícekrát už mě neuvidíš…

Mácha – básník. První verše nadpisu zná asi každé dítě, opakují se pravidelně každý rok v rozhlase, televizi … Kolik lidí ale ví, jak to vlastně bylo dál, pokračuje idylka navozená prvními verši nejslavnějšího Máchova díla a možná nejslavnějšími verši v české poezii vůbec? A kolik z těch, kteří ze školy vědí, o čem se v díle píše doopravdy, to vědí taky přímo z textu Máje? Návštěvníci Šrámkovy Sobotky patří k těm, kteří si mohli tento úžasný text vychutnat celý – jednou v divadélku Solnice, která při strhujícím zážitku z výkonu Báry Hrzánové tradičně praskala ve švech. Podruhé zněl Máj jako rozhlasová hra ve Šrámkově domě, hra původně vzniklá pro divadelní kavárnu Viola – zněl pro pár nadšenců, kteří si chtěli text vyslechnout znovu, tentokrát s hudbou skupiny Skiffle Kontra. Dalším z důvodů malé účasti na rozhlasové hře – a nejen na této, ale i dalších zaměřených vesměs na Máchovo dílo – byl určitě i program naplněný tak, že všichni museli něco oželet.

Myšlenka pluralitního programu, z nějž si každý vybere, má určitě svá pozitiva – je mi však vždy líto těch, kteří své vystoupení chystali neméně pečlivě než ostatní, ale posluchačská místa zůstanou prázdná, protože předchozí program neskončil včas, přinesl tolik vjemů, že diváci se musejí stavit v cukrárně nebo v Maštali …

Mácha – člověk: Druhý řádek nadpisu vypadá, jako by ani nemohl být od téhož autora. Je možné, že takovéto dopisy plné panovačné arogance a bezcitných ultimat psal Mácha dívce, jíž původně určitě šeptal o lásce, mladičké matce svého syna? A to ještě neměla ani tušení o tom, co si píše Mácha o jejich intimních chvílích do svého šifrovaného deníku. Bolestné zklamání zoufalé Lori ztvárnila v krátkém, ale výmluvném baletním vystoupení Anna Rauschová, účastnice studentské recitační dílny. Tento netradiční prvek osvěžil zahájení 54. Šrámkovy Sobotky i večer dílen při jejím zakončení.

Mácha – čtenář, beroucí do ruky špičková díla evropského romantismu, Mácha – autor, přinášející do malosti českého prostředí evropský rozměr, tak velký, že jej s obtížemi trávila nejen čtenářská veřejnost, ale i odborná kritika. Mácha – kreslíř a malíř, Mácha – herec, hráč na kytaru a zpěvák, Mácha – filosof a právník, chodec, pro nějž deset kilometrů neznamená nic.

Mácha známý i neznámý – ačkoli se v různých učebnicích a textech vyskytují umělcovy portréty, dodnes netušíme, jak vlastně ve skutečnosti vypadal. Kratičkých 26 let života zaměstnává vědce a badatele dodnes. Doktorka Kupcová, která účastníky EXODU v muzeu v Doksech seznámila i s Máchovými evropskými vzory, se ve svých tvrzeních o Máchově podobě dostala do příkrého rozporu s tím, co tvrdil doktor Kovařík ve své přednášce. Při tom se oba mohou opírat jen o různé hypotézy. Jeho dílo inspiruje dodnes k vytváření umění dalšího, jedno z nejnovějších, film F. A. Brabce, vyvolává množství rozporuplných reakcí jako Mácha sám. Autorské čtení Miloslava Topinky seznámilo posluchače se zajímavým, byť v 60. letech nerealizovaným projektem filmu o Máchovi. O věčné inspiraci svědčil němý film z počátku 20. let 20. století a samozřejmě v máchovském týdnu nechyběla ani generace májovců se slavným almanachem.

Mácha, Mácha, Mácha, od jehož narození uplyne letos 200 let, inspiroval i přípravný výbor letošní Šrámkovy Sobotky – a to šťastným způsobem – k tématu Máchovské variace. Mácha sám, jakkoli složitá osobnost, není pro účastníky ŠS osobností s mnoha tajemstvími, pokud už je někdo rozluštil.

Zato variace skýtají nepřeberné množství inspirace. Inspirace předvídatelné – Máchovy texty se objevily ve studentských dílnách, v galerii K. Samšiňáka na Šolcově statku proběhla vernisáž výstavy Máchovské motivy v drobné grafice. Některé pořady se věnovaly i Máchovým vrstevníkům.

K nejcennějším variacím bych si dovolila zařadit ty, které nebyly s máchovským tématem spojeny prvoplánově. Mácha přinesl svým čtenářům vždy silný citový zážitek – ten přinášely i mnohé pořady. K nejsilnějším patřily pro mnohé koncerty pěveckého sboru Beseda z Valašského Meziříčí. Hudba spojená se vzpomínkou na dlouholetého člena sboru, Juru Demla, který byl i dlouholetým účastníkem ŠS, vehnala jeho blízkým i kamarádům slzy do očí.

Podobně jako Mácha přinesl novou představu o chápání role básníka ve společnosti, přinesla Mgr. Sylva Fischerová, Ph.D. mnohým nový pohled na chápání tradice básnictví a básnické sebereflexe v různých kulturách světa. Posluchači měli úžasnou příležitost uvědomit si své znalosti ve zcela nových souvislostech.

Nejen v dobách Máchových, i dnes jsou často jen málo známá a srozumitelná díla současných autorů literatury i výtvarného umění, ačkoli odrážejí dobu, v níž žijeme. Dělá nám problém vyčíst z díla informaci i mít z něj estetický zážitek. V Paříži jsem viděla pořady, v nichž se děti ze školky v galerii prostřednictvím speciálního programu seznamovaly s obrazem moderního umění. K obrazu jejich světa prostě moderní umění patří. Když nás Kateřina Tošková a Olga Stehlíková seznámily s experimentální poezií, která u nás vznikala od 60. let 20. stol., rozsypaly se mnohým posluchačům informace do nespojitých kuliček, které se marně snažili dostat do jednoho důlku. Chyba samozřejmě není na straně lektorek – ale ani posluchačů. Umělec s námi prostřednictvím svého díla komunikuje – a komunikovat „cizím jazykem“ je umění, jemuž se musíme učit. O tom nás přesvědčil Ladislav Nebeský svou experimentální poezií osobně – kdo klíč ke komunikaci našel, byl odměněn estetickým prožitkem.

Rovněž výstava soch Petra Kavana na Šolcově statku prozrazovala, že autor překročil hranice a věnuje se ve svém díle tématům nadčasovým oslovujícím diváky napříč kulturami. Je zásluhou občanského sdružení Přátelé Šolcova statku, že udržují nejen budovu, ale i tradice a úroveň, které k festivalu neodmyslitelně patří.

Program letošní ŠS byl tak bohatý, že by nebylo možné a ani účelné dotknout se pořadů všech – neznamená to, že ty, o nichž jsem se nezmínila, by byly méně kvalitní. Opakovaně jsem vydržela i na programech začínajících po 22.00 hod. a vnímala kulturní zážitek spolu s působením hvězdné oblohy nad teplou letní nocí, pohodovou atmosféru společenství lidí nespojitých věkem, ale společným zájmem a okamžikem prožitku.

Pobyt na „Záhořově loži“, jak nazvala jedna z účastnic spartakiádní lehátko nové generace, na němž ve škole účastníci nocují, byl krátký, a přesto musel účastníkům umožnit načerpat síly do dalšího intenzivního dne.

Za to vše patří dík pořadatelům, organizačnímu výboru, sponzorům, realizačnímu týmu, účinkujícím a všem, kteří mají na konání festivalu jakýkoli podíl.

Blanka Kotoučová, účastnice EXODu Sobotka, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, č. 4, 07–08 2010.

Správce těchto internetových stránek není autorem tohoto textu a neodpovídá tudíž za pravdivost všech informací, které jsou v textu obsaženy.

One Response to “Ohlédnutí za Šrámkovou Sobotkou”