Na konec cesty za Alenkou Ryšanovou

Ne, nenatrháš z nebe hvězd

Pravidelně, každoročně, více než padesát let přijížděla Alenka Ryšanová na Šrámkovu Sobotku. Každoročně se nemohla dočkat. A vždy se těšila na všechny ty sobotecké hvězdy. Na ty krásné na sobotecké noční obloze, takové, jaké v Praze nemohla nikdy uvidět. A pak na ty hvězdy pozemské, na všechny své přátele a kamarády, se kterými ji za ta dlouhá léta pojilo krásné a opravdové přátelství. Ti všichni byli pro ni jednou velkou rodinou, pozemskou hvězdou, byla vždy mezi svými.

A přece věř, že natrháš

Bezmezně milovala poezii a hluboce věřila v její kouzelnou moc. Učarovala jí poezie Fráni Šrámka, okouzlena byla jeho Stříbrným větrem, Měsícem nad řekou. Chovala obdiv ke všem hvězdám literárního, výtvarného i hudebního umění, se kterými se za ta léta v Sobotce setkala a mohla setkávat. Bezmezně obdivovala interpretační umění paní Julie Charvátové. To byly pro ni plody z té nejkrásnější zahrady, pro které každoročně do Sobotky přijížděla. To byl pramen, z něhož čerpala, to byla energie pro její těžký osobní život, to byla inspirace pro její vlastní interpretační a organizační činnost ve prospěch poezie.

Ať cesty nikam nevedou…snad není cest, jen lidé jdou…

A za to půlstoletí bylo těch soboteckých cest a cest po Českém ráji opravdu bezpočet. A všechny vedly za krásou kraje a za jeho poezií. Humprecht, Libošovice, Plakánek, Roubenka, Pleskoty, další a další, cesty krátké i dlouhé, ty všechny by mohly vyprávět…

…a jedna z hvězd je vždycky tvou…

Tou její hvězdou se stala Sobotka, tu vyhlížela a z ní jí zaznívala, rok co rok, ta nejkrásnější a nejsilnější odpověď.

…až přestaneš se ptát…

Milá Alenko, a tak až se letos v létě opět sejdeme, my, kteří jsme se měli a máme se nadále rádi a necháme se opět okouzlit poezií a přírodou krásné milované Sobotky a jejího okolí, vzpomeneme na všechny naše společné cesty. A i když už nepůjdeš s námi, nebudeme se ptát, protože víme, že Ty budeš s námi.

Jaroslav Novák