(23. 11. 1891 – 10. 7. 1978)

Profesorka Melniková Papoušková byla historičkou umění. Narodila se 23. 11. 1891 v ruském Petrohradě a zemřela 10. 7. 1978 v Praze. Pocházela z gruzínského knížecího rodu Bagrationů, jehož nejznámější člen bojoval jako ruský generál v napoleonských válkách. Vystudovala dějiny umění a literatury na moskevské univerzitě. Koncem roku 1918 přišla do Prahy, kde studovala kromě literatury i národopis. Vzdělání si doplnila ještě v Paříži. Trvale žila v Československu, provdala se za historika Jaroslava Papouška (1890-1945), který zahynul v koncentračním táboře. Publikovala zvláště studie o české lidové kultuře (Putování za lidovým uměním, Lidové hračky) a o výtvarném umění. Probojovávala např. uznání Vladimíra Komárka a dalších mladých umělců. Od šedesátých let často zajížděla do Sobotky, kde zorganizovala několik hodnotných výstav, které také zahajovala. Zúčastňovala se Šrámkových Sobotek a přispívala do Zpravodaje Šrámkovy Sobotky. Její společenská povaha jí přinesla funkci předsedkyně Klubu dejvicko-soboteckého přátelství. Urna s jejím popelem je uložena na soboteckém hřbitově.

Karol Bílek

S profesorkou Melnikovou Papouškovou mě seznámil výtvarník Ivo Holý. Byl to malíř, ale také hudebník a ctitel aerovek, s nimiž podnikal daleké cesty po Evropě. Paní profesorka mu říkala „Jívo”. Provozoval jsem tenkrát výstavní chodbu v budově Biologických ústavů na dnešním Flemingově náměstí v Dejvicích a Ivo nabídl své obrazy a grafiky. Jako zahajovatele si přivedl paní Papouškovou. Znal se s ní přes svého otce, s nímž byl společně persekvován v koncentračním táboře manžel paní profesorky Jaroslav. Je samozřejmé, že hned další výstava byla zadána Vladimíru Komárkovi, jemuž paní profesorka velmi pomohla při jeho rozjezdu. Komárek však nebyl případem ojedinělým. Významně zpopularizovala i díla dalších výtvarníků a vzhledem k jejímu vkusu znamenal její zájem i záruku kvality. V jejím bytě bylo možné se setkat s celou řadou osob nejrůznějších oborů. V tom bytě se celá desetiletí neuklízelo ani nemalovalo, takže se podobal poněkud jeskyni. Byl zavalen nejrůznějšími předměty nejrůznější ceny. Stály tu regály plné knih a na zdech visely obrazy značné hodnoty. Nabízela se tu káva. Zrnka se mlela těsně před upotřebením a jedna porce se vkládala do konvice a po povaření se tímto nálevem spařila druhá porce v koflíku. Byly to smrťáky první třídy. Ale bylo nám tam dobře.

Prof. Papoušková byla dáma velmi svérázná. Svůj původ odvozovala z gruzínského královského rodu Bagrationů. Ze starých rodinných ság sepsala kdysi zajímavou brožurku, kterou vydala r. 1960 s dřevoryty Vladimíra Komárka jako novoročenku. Jaroslav Papoušek byl jejím druhým manželem. Za války byl tajemníkem prof. Masaryka v Moskvě a Papoušková – Melniková se za něho vdala, snad aby se dostala ze sovětského pekla. S prvním manželem měla dceru Rufinku. Ta se těsně před německou okupací vdala za pracovníka anglického velvyslanectví v Praze a odcestovala s ním do Anglie. Papouškovi přijeli do Čech na Štědrý den 1919. Tatíček Masaryk jim zajistil ubytování v hotelu a opatřil jim i stromeček. Jako dar dostala paní profesorka od manžela Šrámkovo Tělo. Byla to první česká kniha, kterou měla, a učila se z ní česky. Zdála se jí velmi sprostá. Češtině se nikdy pořádně nenaučila a její rukopisy bylo nutno velmi důkladně do češtiny převádět.

Za války byla paní profesorka členem odbojové skupiny F. Bauera spolu se svým manželem a V. Königem. Všichni tři byli zatčeni, muži zahynuli. König vzal většinu viny na sebe a tím paní profesorku zachránil. Byla propuštěna a až do konce války se o ní staral Jan Zrzavý, který se jí pak velmi rychle zbavil. Až ke konci života jí poslal pohlednici. Tehdy už za paní profesorkou chodili různí podivní lidé, kteří využívali její sklerózy, a mezi zmizelé předměty patřila i tato zajímavá pohlednice.

Jít s paní profesorkou do restaurace bývalo někdy dost dobrodružné. Vyžadovala totiž obsluhu, na jakou byla zvyklá ze svého života v Moskvě a Paříži. Dokonale to s ní uměl hostinský na sobotecké Poště Jirka Macoun, který ji vždy obřadně uvítal a uvedl ke stolu. Do Sobotky jezdila ráda. Několikrát se tu účastnila festivalu poezie, zapadla do kolektivu mladých lidí a dovedla se s nimi veselit dlouho do noci. Ze svých pobytů vytěžila studii o renesančních náhrobcích v okolí a zadala ji do připravovaného sborníku „Sobotka 1968“. Avšak editor sborníku, student historie, neuznal tuto práci za hodnu připravovaného veledíla a neslýchaně sprostým způsobem se textu zbavil. Vyšla ještě dříve než sborník v časopise Umění a řemesla.

V Sobotce zahajovala i několik výstav. Vzpomínám tu na obrazy Josefa Čapka v knihovně. V prodejně Knihy zahajovala výstavu Jar. Podmola. Horko bylo tehdy strašné. Jazyk se jí lepil na patro, a tak se rozhlédla po mohutných Podmolových džbáncích a pravila: „Ty džbánky jsou nejlepší na pivo … na pivoňky.“ Podmol pochopil.

Konec života byl smutný. Trpěla neuvěřitelnou sklerózou. Žila v rozděleném bytě, domácí měli před dovolenou, obávali se, aby v jejich nepřítomnosti nedošlo k nějaké katastrofě, a tak ji uklidili do nemocnice. Přestože její kondice byla vynikající, zemřela tam během několika dní. Obřad měla podle pravoslavného ritu. Bylo to její přání, ačkoli kdysi při hovoru o posledních věcech prohlásila, že když přijde katolický kněz, nic se nestane. Oni prý na to mají tam nahoře jednu kancelář. Nad rakví jí promluvil Jar. Hlaváček. Manželé Radovi se marně snažili nalézt pro ni místo na pražském hřbitově. Výslovně si nepřála rozptyl, a tak jsme ji nakonec pohřbili v Sobotce, v blízkostí Fráni Šrámka, z jehož díla se kdysi seznamovala s češtinou a o němž napsala studii do ruského exilového časopisu.

Karel Samšiňák, Sobotka, září 2004
(vydáno KPVU, Prostějov 2009)