Autobiografie majitele statku

Ve vyhlášeném porodním ústavu (tisíce děkovných dopisů) v Praze-Podolí jsem se narodil 13. února 1957. Následujících 5 let jsem se věnoval povýtce činnostem, které doposud zůstaly mými hlavními koníčky: hrám a konzumaci potravin. Poté jsem s pláčem nastoupil do mateřské školy v Praze 6, na Krupkově nám., kde mě konečně naučili mluvit; v základní škole na stejné adrese i číst, psát a mizerně počítat. Na gymnáziu v Praze 6, Arabské ulici (maturita 1976), mě naučili myslet. Pak jsem ještě vystudoval vysokou školu (přírodovědecká fakulta UK, obor antropologie – ukončení 1981), která mi nebyla k ničemu a autoškolu (obor osobní a nákladní automobil + traktor s přívěsem), která mi naopak umožnila, abych se v řidičských profesích hned na prahu dospělosti finančně osamostatnil. Roku 1983 jsem naplnil ambice svých rodičů, když jsem získal doktorát („…na doktora studoval jsem, tatík po tom toužil…“ – Fráňa Šrámek), hned poté pověsil antropologii na hřebík a od té chvíle se už živil výhradně prací. Prošel jsem devaterem řemesel. Byl jsem listonošem, řidičem „vejtřasky“ s nástavbou pro odvoz fekálií, vědeckým pracovníkem laboratoře motoriky FTVS UK, řidičem tramvaje ve vozovně Střešovice, zahradníkem proslulé Brožkovy genetické zahrady, přidavačem zedníků, pracoval jsem na archeologických vykopávkách Berouna, hradů Týřova a Křivoklátu, několik sezón jsem byl průvodcem hradu Kost. Právě posledně zmíněné životní štace mi poskytly užitečné vědomosti o památkové péči.

Kupodivu jsem stihl zabrousit i do několika kulturních disciplín. Přes 10 let jsem poctivě docházel do hodin fortepiana k prof. Jírovcové-Tošovské. Muzicírování jsem zanechal až po 20. roce života, kdy jsem si konečně uvědomil, že svým heroickým přednesem ničím nejen nervy vlídné učitelky, ale i vzácný nástroj z dílny Petrof. Na gymnáziu jsem působil v malém recitačním souboru. Hned 3 jeho členové se později vydali na úspěšnou uměleckou dráhu v dramatickém oboru, neboť recitovali z čisté lásky k poezii na rozdíl ode mě, který jsem se takto projevoval jen proto, abych se občas „ulil“ z vyučování. Výtvarně jsem se realizoval ve fotografii. V primitivních domácích podmínkách jsem zvládl složitý chemický proces výroby černobílých i barevných negativů i pozitivů. Se svými nevalnými výtvory jsem se účastnil fotografických soutěží. Pokud nebyly dostatečně obeslány, stávalo se, že mé práce neskončily v koši, ale výjimečně i na výstavních panelech. R. 1979 jsem vystavoval také na Šolcově statku.

Základní vojenskou službu jsem v letech 1981 až 1982 strávil u letecké armády v Čáslavi a posléze v letectví definitivně zakotvil. Roku 1985 jsem totiž nastoupil jako letecký dispečer na pražskou Ruzyni. Doposud v téže profesi působím na středisku řízení letového provozu v Jenči.

Ještě jedním svým životním rozhodnutím jsem získal cenné zkušenosti pro správu Šolcova statku, který mi otec předal r. 2005. Roku 2003 jsem si v obci Družec u Kladna postavil dřevěný dům, který se stal mým trvalým bydlištěm. Tím jsem definitivně zpečetil svou dnešní pověst specialisty na dřevostavby. Při jejich ošetřování jsem se ze šťastného jonáka záhy změnil v prošedivělou hromádku starostí, vděčně vzpomínající na zlaté časy, kdy jsem vlastnil toliko prakticky bezúdržbovou garsonku v paneláku.

V Sobotce dne 2. října 2011

Jan Samšiňák, hospodář na Šolcově statku