(10. 8. 1928 – 24. 8. 2002)

Jsou malíři velkých orchestrů, fanfár a činelů a malíři houslí bez doprovodu.
Já chtěl být vždycky tím druhým.
Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné.
Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti.
Krásu, za kterou se většina umělců dneška stydí.
Nechci malovat střeva současného krvelačného světa.
Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům.
Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce …
Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření …

Vladimír Komárek

Narodil se 10. srpna 1928 v Hořensku u Semil.

1938–1939 Dětství prožil v Hasprunce (dnes Studienka) u Malacek na Slovensku. Jeho otcem byl četník a bývalý ruský legionář František Komárek.
1939 Komárkovi se přestěhovali do Nedvězí (Slaná u Semil).
1945–1946 Navštěvoval odbornou školu sklářskou v Železném Brodě (prof. Miloslav Janků).
1946–1947 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Mináře.
1947–1948 Byl na výrobní praxi ve sklárně (Lednické Rovne).
1948–1954 Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Karla Štipla.
1954–1962 Byl metodikem Okresního domu osvěty v Semilech.
1958 Seznámil se s profesorkou Naděždou Melnikovou Papouškovou. V České Lípě měl svou první samostatnou výstavu.
1959 Spoluzakládal skupinu „7“ v Liberci a vystavoval s ní až do roku 1967. V divadle Rokoko měl první pražskou samostatnou výstavu. Vytvořil první suché jehly.
1962–1984 Učil na Lidové škole umění v Semilech.
1965–1971 Byl členem SČUG Hollar.
1967 SčKNV v Ústí nad Labem mu udělil krajskou cenu. Severočeské nakladatelství v Liberci vydalo jeho monografii.
1968 Získal čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knihu (J. Havlíček: Vlčí kůže, Kruh, Hradec Králové).
1968–1984 Učil na Gymnáziu Ivan Olbrachta v Semilech.
1970 Poprvé samostatně vystavoval v zahraničí (Rakousko, Galerie ZB ve Vídni).
1971 VčKNV v Hradci Králové mu udělil krajskou cenu. V soutěži o nejkrásnější knihu získal čestné uznání (J. John: Estét, Kruh, Hradec Králové).
1975 Byl přijat za člena Svazu českých výtvarných umělců.
1980 Komárkovi přátelé vydali první část malířových vzpomínek – Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (Jinošství).
1982 Získal Cenu Ministerstva kultury ČSR v soutěži o nejkrásnější knihu (S. Jesenin: Slaměný měsíc).
1983 Získal čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knihu (K. H.  Mácha: Máj, PNP a Spolek čs. bibliofilů).
1983–1988 Samostatně vystavoval v Brně, Hradci Králové, Jičíně, Karlových Varech, Praze (Galerie V. Špály, Divadlo hudby, Malá galerie Čs. spisovatele), Königswinteru – NSR.
1985 Získal čestné uznání v soutěži o nejkrásnější knihu (Myšlenky B. Martinů, Lyra Pragensis a F. Hrubín: Sluneční den, měsíční noc, Čs. Spisovatel, Praha).
1989 Vladimíru Komárkovi byl udělen titul zasloužilý umělec.
1993 Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu bylo poprvé vydáno knižně (nakladatelství Primus).
1995 Vyšly obrazové monografie Vladimír Komárek: Obrazy a Vladimír Komárek: Grafiky (nakladatelství Akropolis).
od roku 1995 Vystupoval v Toboganu Tomáše Slámy. Odvysílané pořady vyšly na kazetě Tady Semily, Komárek (Radioservis).
1998 Namaloval Poslední večeři pro zámek v Sobčicích.
2000 Radioservis vydal knihu Vladimír Komárek: Řeči s Pavlínou.
2001 Východočeské Deníky Bohemia publikovaly 50 krátkých zamyšlení Od Ježíška k Vánocům.
2002 Vltava-Labe-Press a. s. Hradec Králové je pod názvem Řeči z Nedvězího vydalo knižně.
2001–2002 Pracoval na čtrnácti deskových obrazech Křížové cesty pro kostel sv. Petra a Pavla v Konecchlumí u Jičína.

Zemřel 24. srpna 2002 v jilemnické nemocnici.

Milí přátelé díla Vladimíra Komárka!

Myslím, že je zbytečné představovat vám blíže osobu samotného mistra, která je konečně těžko přehlédnutelná. Stal se neobyčejně populárním a připomíná se nám velmi často. Uvědomil jsem si to před týdnem, když jsem cestoval autobusem a pán přede mnou rozevřel noviny, z nichž se na mě hned začala usmívat barevně vyvedená tvář mistra Komárka. Platí o něm pomalu už vtip, který před časem koloval o jednom tehdy významném politikovi: Otevřu rádio, Komárek. Otevřu televizi, Komárek. Otevřu noviny, Komárek. Bojím se otevřít konzervu.

Svou popularitu si však nevybudoval jen svým osobním vystupováním, i když se dožil poměrně vysokého věku, takže si mohl za svou slávou chodit. Působí totiž především svým dílem. Začal realistickými a dnes velmi vzácnými obrazy, ale brzy nastoupil zcela originální a vlastní cestu malby. Některá jeho díla jsou skutečně nezapomenutelná. Já si dodnes pamatuju některé obrazy, které vystavil v padesátých letech v Děčíně. Byla tam řada portrétů, byl mezi nimi snad i dodnes vystavovaný portrét jeho otce v četnické uniformě, bylo tam i několik portrétů mohutných mužů s podivnými záblesky v očích. Bylo pak pro mě téměř šokujícím zážitkem, když jsem se brzy nato dostal poprvé k jeho ateliéru. Byl zavřený, mistr dlel na Slovensku. Po chvilce okounění se náhle z vilky vynořil chlap jako hora s mohutným ouvinkem v ruce. Přímo jakoby vystoupil z děčínského obrazu. Měl jsem dojem,že je to strážný duch a v hrůze jsem zbaběle utekl. Mám dojem, že dodnes v mistrově nepřítomnosti cosi podobného jeho vilu hlídá.

Komárek své obrazy postupně zjednodušoval a tím do nich vkládal jakousi magickou sílu. Jeho postavy sice ztrácejí tváře, ale nikoliv charakter. Je to patrné i na jeho ilustracích. A obrazy se začínají zaplňovat nejrůznějšími předměty a dekoracemi. Jsou to však všechno věci, které jsou poněkud nemoderní. Thonetovy židle, secesní nábytek, balkonky s novorenesančními kuželkami, všechno v podstatě z doby Komárkova mládí, zřejmě vzpomínky. Komárek patří k lidem, kteří mají na rtech lehký smích, v duši však hluboký žal. Je bytostí vlastně rozdvojenou, a snad i proto maluje na svých obrazech dvojice – ať už předmětů: skříní, židlí, svých oblíbených tučnic, ale i osob. To vše je spojeno jemnou melancholií, ale i něhou vzpomínek, která má často trpký nádech rozchodu. Snad právě ten smutek je jednou z příčin všeobecné obliby Komárkových obrazů. Milujeme sice komedie, říkáme, že v životě máme trablů dost, ale nakonec si rádi potruchlíme a posedíme u Komárkova obrazu. I když dnes není příliš v módě dávat najevo své poetické nitro a obdiv získávají spíše rázní praktici, budí Komárkovy obrazy zájem neobyčejně širokých vrstev, i když mistr tvrdí, že pro všechny maluje jen komunál.

Ke svým obrazům se mistr chová jako k živoucím bytostem, je schopen je kriticky hodnotit a svým způsobem i zdokonalovat. Pověstná je jedna z jeho židlí, kterou získal jeden z jeho přátel a Komárek při návštěvách pravidelně zeslaboval a pak zase zesiloval jednu z noh, takže majitel získal dojem, že má doma nedodělaný obraz. Do lomnického muzea přišel nádherný Komárkův obraz nějaké vybombardované katedrály, před níž rostlo několik zakrslých stromečků, či spíše ubohých keříků. Obraz byl v dosti špatném stavu, a tak si ho vzal mistr domů, aby ho opravil. Při návštěvě lomnického muzea jsem se po čase s obrazem opět sešel a žasl jsem: před zpustlou katedrálou rostla řada vysokých topolů. Podivil jsem se, ale mistr mě uklidnil. Za tu dobu musely přece ty stromy povyrůst.

Často za mnou přicházejí lidé, obdivovatelé Komárkových obrazů. Měli by rádi některý obraz doma, ale bojí se ceny. Komárek rozhodně nepatří mezi malíře drahé. Pokud by kupec ani takový obnos neměl, je mu nabídnuta grafika. Vždyť velké suché jehly jsou naplněny stejnou atmosférou jako obrazy. Jsou to opět sny, prázdné klece, prázdné výklenky, kam si můžeme doplnit a vysnít to, co si přejeme, nebo, co bychom rádi viděli. Tyto zdánlivě jednoduché listy, vytvořené tou nejjednodušší technikou a posílené jen vhodným vytřením jediného tónu barvy, mají neobyčejnou sílu. Jsou to sny, jak bylo už mnohokrát zdůrazněno, ale sny, které nás vzrušují a doslova vtahují do svého nitra. I mistr zřejmě sotva tuší, jak jsou tyto listy rafinované vzhledem k celkem chudé obsahové náplni. Tato rafinovanost vzniká zcela spontánně a bez jakéhokoliv úmyslu. Vědomá rafinovanost je daleko vzdálena Komárkovu naturelu.

Jen krátká návštěva potěší, čteme u branky Komárkovy vily v Nedvězí.

Proto ani já nechci návštěvu mezi Komárkovými obrazy zbytečně prodlužovat. Chci jen připomenout, že vznik dobrého umění nemůže poškodit ani vzdálenost od kulturních center a jsou pro ně zcela bezcenné tituly a metály.

Přejeme mistrovi hodně a hodně úspěchů, námětů a zdaru do další práce.

Karel Samšiňák, Opava 1994

Další informace naleznete v sekci Přicházejí, odcházejí… »