Výtvarnice, loutkářka a učitelka výtvarného oboru ZUŠ v Chocni.

Narodila se 5. 5. 1964 v Litomyšli, dětství prožila na Horkách (u Českých Heřmanic), kde trávila všechny víkendy a prázdniny i poté, co se ve čtyřech letech přestěhovala s rodiči do Chocně.

Do základní školy chodila v Chocni, na střední pedagogickou školu jezdila do Litomyšle.
V letech 1982–1987 učila v mateřských školách v Horním Adršpachu a v Praze.
V letech 1986–1992 studovala při zaměstnání pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština-výtvarná výchova.

Od roku 1987 je učitelkou výtvarného oboru Lidové školy umění v Chocni, přejmenované později na základní uměleckou školu. Zpočátku zde učila i obor literárně dramatický. Tento obor si nevybrala, ale byl jí přidělen pro doplnění hodin v úvazku. Aby se o něm něco dozvěděla, studovala v letech 1988–1990 Lidovou konzervatoř Východočeského kraje pro vedoucí dětských divadelních a loutkářských souborů. Začala jezdit na divadelní přehlídky a navštěvovat různé dílny. Tak se přiblížila k divadlu.

Po deseti letech pedagogického působení v literárně dramatickém oboru si konečně všimla, že ze všech jejích žáků si nejraději hraje právě ona. Opustila roli divadelní učitelky a začala sama hrát. Zpočátku jen soukromě, dětem ve škole, na návštěvách u kamarádů, při rodinných oslavách. Později se odvažovala vystupovat i před cizími lidmi. A objevovala, že v průběhu divadelního představení se z některých cizích stávají známí a blízcí. Poznávala novou blízkost, kterou ze života „v civilu“ dosud neznala. A všímala si, že to, co v ní bylo jindy „divné“, se na divadle stávalo „pozoruhodným“.
A přiblížila se k divadlu ještě víc. Vytvořila několik komorních výtvarných a loutkových představení, ta nejmenší jsou určená jen pro jednoho diváka. Věnuje se především papírovému divadlu. Hraje sama, ale spolupracuje s hudebníky, vytváří divadelní klipy k písničkám.

K výtvarné tvorbě se přiblížila prostřednictvím dopisů. Psala je ráda a často. A když něco nedokázala sdělit slovy, pomohla si obrázkem. Tam se zřejmě začali poprvé objevovat panáčkové – hlavní hrdinové jejích obrazů a knížek. Jednoduché kresby panáčků v různých pozicích a gestech dokázaly zpřítomnit různé situace a vztahy mnohem stručněji a výstižněji než psaný text. Rozfázované situace – minipříběhy začala kreslit do komiksů a šila z nich knížky. V letech 2010–2011 kreslila komiksy do časopisu Svět a divadlo.

Z jednoho výtvarného kursu si přivezla domů čtyři plátna napnutá do rámů a našepsovaná. Po několika letech na ně zkusila malovat. První obraz pojmenovala „Panáčkové“. S malbou nastal nový úkol: jak vyřešit prázdnou plochu kolem postav panáčků. Musela si položit otázku, co je kolem nich? Většinu času věnuje při malbě právě tomu okolnímu prostoru. Takže někdy sama neví, co maluje především. Jestli panáčky, nebo prostor, v němž se ocitají.

Má ráda jednoduchá jídla, čisté obzory, volný prostor, stručná sdělení a básně haiku. Občas sama napíše báseň.

Volnost svobodného poutníka

krok za krokem
cestou necestou

oči vedou
nohy nesou

před sebou obzory
za sebou stopy

domov si nese v srdci