Šolcův statek — Sobotka

(14. 10. 1920 – 7. 2. 1989)

Nikdy jsem nechtěl, nemohl a také nevytvářel filmy
stejným stylem, neboť miluji změnu.
A protože nejsem sám, věřím, že animovaný film půjde stále
kupředu, neboť fantazie nemá hranic.

Josef Kábrt

Josef Kábrt, malíř, grafik, tvůrce ex libris, režisér a výtvarník animovaného filmu se narodil 14. října 1920 v Lomnici nad Popelkou a zemřel 7. února 1989 v Hradci Králové.

Pocházel z rodiny školníka z Lomnice a měl jednoho bratra. Uměleckého vzdělání se mu dostalo nejprve na Státní odborné škole keramické v Praze u profesorů V. Vokálka a J. Znoje. V roce 1936 přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a studoval v ateliéru profesora F. Kysely, studia ukončil roku 1941 u profesora J. Bendy. Do konce druhé světové války pracoval ve Studiu kresleného filmu ve Zlíně a od roku 1945 v ateliéru Jiřího Trnky Bratři v triku jako výtvarník a režisér. Po odchodu do důchodu žil střídavě v Praze a v Lomnici nad Popelkou a věnoval se malířské a grafické tvorbě.

Nejpodstatnější část své tvůrčí činnosti věnoval kreslenému filmu. Od roku 1948, kdy začal pracovat samostatně, natočil jako hlavní tvůrce více než 30 filmů (Telegram, Manželské etudy, Slavík a růže, Příběhy Odysseovy, Obraz Doriana Graye, Svatební košile a další). Film Železný klobouk byl oceněn na filmových festivalech v Karlových Varech a Montevideu, Tragédie vodníkova v Locarnu ve Švýcarsku, Divoká planeta v Cannes, Terstu, Teheránu a Kroměříži. Televizní diváci si oblíbili populární třináctidílný seriál večerníčků Josefa Kábrta O klukovi z plakátu.

V letech 1956–1958 spolupracoval s francouzským umělcem Jeanem Effelem na filmu Stvoření světa a několikrát navštívil Francii.

Při své práci ve filmu se věnoval i další výtvarné činnosti. Ilustroval několik knih (Nové pověsti české, Práče a Jak se zajíček chtěl klouzat J. Mareše, Dodekameron juristický V. Laciny). Hodně kreslil a maloval.

Malbě a grafice se soustavněji věnoval po odchodu do důchodu od roku 1979. Práce s animovaným filmem ho ochránila od nepříznivých vlivů různých -ismů, a když se po ukončení zaměstnaneckého poměru vrátil zpět k volné tvorbě, navázal na to, s čím kdysi přestal. Malířské dílo Josefa Kábrta získalo mnoho obdivovatelů na četných výstavách doma i za hranicemi. Promlouvá k divákům srozumitelně a klade otázky, které diváka vždy zajímaly a zajímají i trápí. Dobro a zlo, krása a ošklivost, láska a nenávist – to byly časté náměty jeho děl. Zářivými barvami zobrazoval krásu žen, ale i škleb podivných postav.

Na Josefa Kábrta silně zapůsobilo umění přelomu století, symbolismus a secese, obohatil je však o svou bohatou fantazii, která nemá daleko k vidění surrealistů. Každý svůj obraz opírá o mistrnou kresbu, promýšlí barevnou i prostorovou kompozici, usiluje o zachycení atmosféry. Jak sám řekl, maluje to, co se v něm děje.

Perfektní kresba přímo volala po grafickém ztvárnění. Oblíbil si zejména lept a litografii, u nichž mohl jistotu kresby nejlépe uplatnit. Rád se vracel k námětům svých obrazů, filmů i k námětům, které v něm vzbudila četba literárních děl. Zejména miloval díla F. Villona, Jaroslava Seiferta, Franze Kafky, K. J. Erbena, oslovovaly jej i náměty biblické (Píseň písní, Janovo zjeveni).

První knižní značky vytvořil Josef Kábrt v letech 1945–1946. Soustavněji se tvorbě exlibris a novoročenek začal věnovat až od roku 1977.

Vytvořil celkem 179 knižních značek. Používal téměř výhradně techniku leptu, jen výjimečně vícebarevného. Tři knižní značky vytvořil serigrafií, pět pak je zinkografickou reprodukcí kresby. Náměty byly někdy ovlivněny přáním objednatelů, zpracování je však vždy kábrtovské. Častými motivy jsou krásné ženy nebo mužské příšery. I v exlibris se rád vracel ke svým literárním láskám.

Podobně je tomu i u novoročenek, kde více využívá litografie a barevného zpracování. Avšak i zde nejkvalitnější práce vznikají technikou leptu.

Za tvorbu knižních značek získal roku 1989, bohužel již in memoriam, cenu Trienale českého exlibris v Chrudimi. Zpočátku tiskl své grafické listy sám, často zkoušel různé technické postupy, vhodnost papíru a měnil barvu tisku. Později zasvětil do tajů řemesla uměleckého tisku svého syna Petra.

Jiří Demel, z archivu Petra Kábrta

Máme slavného rodáka! Zvolal lomnický patriot Vladimír Mikule v závěru svazečku, vydaného k šedesátinám Josefa Kábrta. Tehdy však bylo jméno Josefa Kábrta známo vlastně jen příznivcům kresleného filmu. Mělo vždy dobrý zvuk. Filmy, které vyšly z jeho dílny, měly punc vysoké kvality výtvarné i řemeslné. Byly oceněny na mnoha mezinárodních festivalech. Sotva by mu jinak bývala svěřena například práce na filmu Stvoření světa a udělena řada dalších významných titulů.

Málokdo však tehdy věděl, že si Kábrt doma maluje jen sám pro sebe a pro své potěšení. A v této malířské osamělosti si dokázal nalézt svou vlastní cestu. Patřil k obdivovatelům Alfonse Muchy. Už jako mladík získal Muchův plakát – litografii, která dodnes visí v jeho bytě. Je šťastným majitelem Muchova Otčenáše, jakož i Princezny Ilsey a rád se těmito poklady pochlubí. Snad proto ho někteří pokládají za pokračovatele secese. Je to však dojem mylný. K tomu stačí srovnání s tvorbou secesních autorů. Snad k tomu svádějí i dívčí portréty, které převažují v jednom období jeho tvorby. Nicméně u Kábrta lze skutečně vystopovat jistou paralelu se secesním symbolismem, ještě spíš však se snovým ovzduším romantismu baudelairovského ražení. Jak už bylo uvedeno, vznikalo Kábrtovo dílo v izolaci a to mu umožnilo navázat na tvorbu čtyřicátých let. Nedotkla se ho ani tvrdá realita let padesátých. Tehdy své vzory hledal spíše ve Španělsku a v surrealismu. Dům na náměstí v Lomnici, kde dnes bydlí, je doslova kouzelným, domem barev, který se vtiskne hned při první návštěvě nezapomenutelně do pamětí. V krásných prostorách bytu visí Kábrtovy obrazy, v ateliéru v podkroví jsou další, pečlivě uložené v poličkách. Je tu i almara, kterou Kábrt sám vyzdobil figurálními motivy. Její obsah je z valné části tajemstvím. Jen jednou jsme do ní vnikli a objevili v ní nádhernou poctu Ingresovi. Dál jsme se nedostali. Mistr se vrátil a obsah skříně je tabu.

Grafice se začal Kábrt systematicky věnovat až velmi pozdě. Jsou sice známa snad čtyři exlibris z jeho rané tvorby kolem roku 1945, vážně se však začal zabývat grafikou až někdy kolem své šedesátky. Věnuje se především leptu, který nejlépe vyhovuje jeho neobyčejně perfektní kresbě. Takto tvoří nejen velké grafické listy, ale touto technikou snad všechna svá exlibris; drobná ploška lístku nejlépe vyhovuje jeho naturelu. Přesnost a smysl pro detail možná souvisí s jeho předchozí prací s filmem. Figurální motiv koncipovaný s výraznou přehledností je zpravidla doplněn atributy kosmických sil. Povyšují jej do snově poetické polohy a dávají mu povahu symbolu. Známe sérii věrných obrazů květin, přesných i po stránce botanické. Doprovázejí je něžné profily dívek. Také veliký otakárek vzlétá z hlavy dívky. S úspěchem se zmocňuje i portrétu. Vzpomínám namátkou na Hanu Kvapilovou, jejíž portrét je doplněn motivem génia z opony Národního divadla. Vzniku tohoto listu předcházely dlouhé debaty u nás v Sobotce. Kábrt tu několikrát i kreslil, jak by list moh vypadat, měnil kompozici a hledal různé možnosti, než se pochlubil hotovým exlibris. Avšak i v portrétu tak říkajíc imaginárním je mistrem. Připomeňme si oba jeho Máchy. Jednoho s Hazmburkem a měsícem v pozadí v ještě poněkud tradičním pojetí, druhého, pojatého zcela osobitě, obklopeného fantastickým rostlinstvem před realistickým pozadím hradu Kosti. Dokáže však přenést na exlibris ze svých obrazů představy hrůzných figur. Proslulý je jeho Jožin z bažin, příšerka, kráčející z pustého tajemna.

Kábrtovy litografie se vyznačují plošností. Buduje je spíše robustně a nic na nich celkem nepřipomíná jeho lepty. Této techniky však dosud na exlibris nepoužil. Známe jen sérii jeho litografovaných novoročenek.

Je však ještě jedna, zcela neobvyklá grafická technika, ve které dokázal své mimořádné mistrovství. Je jí rytina. Jako podklad pro ni však nepoužil kovové desky, ani ocelových nástrojů. Vybral si k své práci velikou, leštěnou desku černé žuly. Do ní psacím diamantem vyryl postavu zamyšlené víly téměř v životní velikosti. Toto své veliké dílo, důkaz bohaté invence a představivosti i nadání, postavil na hrob své ženy na lomnickém hřbitově. Zavítáte-li do Kábrtova rodiště, nezapomeňte se na tamější hřbitov podívat. Krásná deska stojí za vidění a jistě budete souhlasit s tím, že v Lomnici mají slavného rodáka.

Karel Samšiňák, z archivu Petra Kábrta

SOUPIS FILMOVÉ KRESLENÉ TVORBY JOSEFA KÁBRTA

Telegram – 1949 (scénář, režie); Stvoření světa – 1956/58 (asistent režie), Tragédie vodníkova – 1958 (výtvarník, režie); Tucet mých tatínků – 1959 (výtvarník. animace); Jak se zajíček chtěl klouzat – 1960 (výtvarník, režie). Výtvarník polyekranu Mládí 1960 (výtvarník); Železný klobouk. Člověk je tvor společenský – 1961 (námět, scénář, výtvarník, režie); Jde o teplo – 1962 (výtvarník); Historie manželství – 1963 (scénář, animace, výtvarník, režie); Slon, Manželské etudy, Smích – 1964 (scénář, výtvarník, režie); Sisyfos – 1965 (scénář, výtvarník, režie); Utrpení pana Tenkráta – 1966 (scénář, výtvarník, režie); Slavík a růže – 1967 (scénář, výtvarník, režie); 70 let starý dialog, Lup – 1968 (výtvarník); Rozmary lásky – 1969 (námět, scénář, výtvarník), Divoká planeta – 1969 (výtvarná spolupráce, režie české verze); O klukovi z plakátu – 1968/69 (výtvarník a režie 7 dílů televizních večerníčků), v letech 1975 (6 dílů) a 1979 (13 dílů); Příběhy Odysseovy – 1974 (výtvarník, režie), Mauricius 1974 (výtvarník); Peníze – 1975 (výtvarník); Dva králové – 1976 (výtvarník), Jezdci z Apokalypsy – 1976 (výtvarník, režie); Obraz Doriana Graye – 1977 (příprava filmu); Svatební košile – 1978 (scénář, výtvarník, režie); O kolečko víc – 1979 (výtvarník, režie) .

Viz také http://kabrt-josef.blog.cz/.