Šolcův statek — Sobotka

Vážení přátelé,

dostal jsem těžký úkol říci pár slov úvodem k výstavě 200 let Šolcova statku. Těžký proto, že hovořit v Sobotce o Václavu Šolcovi je asi tak vhodné jako nosit dříví do lesa nebo vznešeněji sovy do Athén. Literární historici rozcupovali dopodrobna pět vydání jeho Prvosenek i několik výborů z jeho tvorby, básníci se vyznali z obdivu, přátelé a pamětníci zavzpomínali, regionální znalci doplnili bádání o několik krajových detailů. A s jeho životem a dílem se obvykle dostalo i na jeho rodiště a rod. Však je toho výborným dokladem i tato výstava. Je tu skoro vše, co její název slibuje. Od záklopy dokládající na den přesně stavbu honosného statku přes jeho smutný osud hrozící zánikem krásné památky až po jeho záchranu a výtečné využití díky kulturnímu rozhledu dr. Karla Samšiňáka, jeho syna Jana a členů Občanského sdružení Přátel Šolcova statku. Dokonce jsou připomenuty i drobnosti, jako třeba krátká epizoda jeho využití jako skautské klubovny. Trvale jsou všechna tato fakta zaznamenána na internetových stránkách Šolcova statku.

A tak dovolte pamětníkovi připojit jen několik osobních vzpomínek. Ta první je ještě ze studentských let žáčka mnichovohradišťské jedenáctiletky, který dostal za úkol připravit referát o Václavu Šolcovi. Díky biografickým románům Jaroslava Šulce a Adama Jista se mi podařilo mluvit hlavně o Šolcových láskách a ani zvonek na konci hodiny mě nemohl zastavit. Pan učitel Košek mě pochválil, ale nějak rozpačitě, asi čekal spíše rozbor díla.

Druhá vzpomínka je delší. Týká se záchrany Šolcova statku koncem 50. let. Tehdy byla moje matka předsedkyní národního výboru a chtěla stavbu zachránit. Vždyť sem chodila jako skautka a navíc ona požádala Fráňu Šrámka, aby jejímu dívčímu oddílu vymyslel vhodný pokřik. Básník vyhověl, děvčata měla navrch nad kluky, ale ti nakonec přišli s prosíkem, aby se Šrámkova slova stala pokřikem celého soboteckého skautského střediska. A stalo se. – Nyní máma musela dojednat se Samšiňákovými výkup stavení, pracně jim zajistila využívání zahrady, sháněla finance a s pomocí Karla Samšiňáka odborníky atd. Nakonec se vše podařilo a mohli jsme sledovat, jak tesaři z památkářského střediska v Náchodě širočinami otesávají trámy a jeden po druhém vyměňují, jak roste nová lomenice, pavlač, došková střecha. Doktoru Kafkovi jsem coby začínající archivář přečetl nápis na záklopě, aby ho mohl restaurovat. Však to později prof. Jiří Trejbal zaznamenal i do svého soupisu nápisů na Sobotecku. Ale byly i další drobné starosti – vím třeba, jak máma sháněla ručně posekanou slámu, tuším z ječmene, ze které by se daly vázat došky. Nebo jak nikdo nevěděl, jak se dělá mazanice mezi trámy, až sehnala starého dědu Srba. A nakonec vše dopadlo dobře.

Třetí vzpomínka patří nezapomenutelným poetickým odpoledním při Šrámkově Sobotce, která začínala obvykle zde. Recitační soubory se často přely, kdo bude zahajovat zde, kdo u sv. Anny atd. Někdy na sebe pardubičtí SUPové, Svitavští, Hlinečtí a další zle pokukovali, když to nešlo podle jejich přání. Ale večer na Poště už zas byli nejlepšími přáteli. Já jsem tehdy míval za úkol seznámit účastníky učitelské základny s městem a byl jsem šťastný, když můj suchopárný vodopád jmen a dat doprovázel nezapomenutelný Václav Kamelský poetickými doplňky. A ještě sem patří jeden Václav, prof. Václav Hejn. Tento blízký Šrámkův přítel byl na rozdíl od své paní spíše tichý, málomluvný. Ale když promluvil, stálo to za to. Jeden z jeho nejkrásnějších projevů zazněl roku 1966 právě zde, když hovořil o Václavu Šolcovi. To se tu ještě nekonaly výstavy ani besedy, ještě tu nebyl firemní štít galerie ani pamětní deska na ořechu, myslím, že ještě ani pískovcové sloupky u vrátek. Ale chalupa již dýchala poezií…

Vzpomeňme tedy při prohlídce výstavy všech, kdo zde žili, kdo chalupu měli rádi, kdo ji zachránili a vdechli jí smysluplné využití. A snažme se, abychom vychovali alespoň pár následovníků, kteří převezmou štafetu lásky k Sobotce do budoucna a vydrží, i když dnešní doba lyrice, humanitnímu vzdělání, humanitní vědě a institucím s ní spojeným i českému vlastenectví, zvláště tomu regionálnímu „lokálpatriotismu“, příliš nepřeje. Krásně to řekl před lety Fráňa Šrámek: „…tu harfu děd sem zavěsil, by tiše přebíral v ní vnuk.“ A další náš rodák, archivář František Dvorský, k tomu dodal bojovněji: „Byli jsme a budeme!“