Šolcův statek — Sobotka

… aneb Přátelé Šolcova statku pokračují jinde.

Výstava fotografií Jiřího Demla, která původně měla zakončit výstavní sezonu na Šolcově statku, se koná v Zámecké kavárně na zámku v Hořovicích. V neděli 30. srpna 2015 ve 14 hodin venku nemilosrdně pražilo slunce, když v příjemném chládku Zámecké kavárny výstavu zahájili Jindřich Špicner a Jiří Hlobil.

Úvodní slovo Jindřicha Špicnera

Vážení přítomní,
respektive, obecněji vzato – i vážení nepřítomní; neboť dále řečené se vlastně neomezuje na sdělení aktuálně přítomným, zpočátku půjde o zmínky spíše obecnější povahy, jež, mimochodem podotknuto, například duchem nepřítomní přítomní mohou snadno nepřijmout, nikoli nepodobni oněm ryze nepřítomným, z nichž některým se naopak může obsah dotyčných zmínek donést z pozdějšího doslechu.

Ano, do té míry nezřejmé může být vnímání jak fotografie, tak i slova na vernisáži, a dlužno podotknout, že netoliko ono a tam. Složitý, jinaký či dokonce sporný se při bližším vhledu může jevit dokonce i samotný pojem autorské fotografie jako produktu autorovy autenticity a svobody.

Stanislaw Lem, polský autor literatury sci-fi a inteligentní teoretik netoliko tohoto žánru, v jedné ze svých prací zmiňuje v jiných souvislostech okolnost, jíž můžeme považovat za paradox tvůrčí fotografie:
Budiž dána černobílá fotografická pohlednice 10×15 cm, budiž dáno její rozlišení nedaleko za rozlišením lidského oka, tedy řádově setiny milimetru. Uvažujme o počtu veškerých různých – tedy navzájem od sebe lidským okem rozeznatelných – černobílých pohlednic.

Lem tento problém řeší jako odhad úplného výčtu všech vzájemných poloh černých a bílých bodů – dnes bychom řekli: pixelů — pro všechna jejich zastoupení; tedy od úplně bílé pohlednice přes všechny pohlednice s jedním černým bodem ve všech možných polohách, dvěma, třemi, až k pohlednicím, na nichž už zbývá jediný bílý bod, a konečně až k úplně černé pohlednici.

Takto vytvořený soubor by – v rámci svého vymezení – skutečně obsahoval bezvýjimečně a právě všechny uskutečnitelné černobílé fotografie. Stanislaw Lem podotýká, že v drtivé většině by v něm převažovala zmatečná nakupení patvarů; nicméně takový úplný soubor obsahuje – kupříkladu a mimo jiné – také naprosto všechny záběry všech nás samých z veškerých okamžiků našich životů, a to ve všech pohledech a odstupech, mikrofotografií a rentgenových snímků včetně. Navíc jsou tam také veškeré naše fotografie ve všech situacích, v nichž jsme se nikdy neocitli, a to také ze všech pohledů, odstupů a okamžiků. Jsou tam, opět pouze mimo jiné, i všechny stránky napsané i nenapsané světové literatury ve všech jazycích a písmech. V tomto souboru je prostě až úděsné a naprosto totální hyper‑všechno, neboť není předloha, jíž by nezobrazoval.

V závěru své úvahy Lem podotýká, že celkový počet takových navzájem různých pohlednic by řádově převyšoval počet atomů v nám známém vesmíru. O větších formátech či barvách raději neuvažujme.

Máme tedy uzavřený, konečný a nepřekročitelný soubor všech pohledů na Svět – totiž na veškeré pomyslitelné Světy, těch nepomyslitelných včetně; a to, jak již řečeno, ze všech pozic, uspořádání a perspektiv, v každém čase – to vše navíc ve všech modifikacích PhotoShopem. Zobrazení naprosto a bezvýjimečně veškerého toho, co se stalo i nestalo, ze všech uskutečnitelných úhlů, měřítek, průniků, odstupů a úprav.

Z řečeného by se dalo poněkud pesimisticky dovodit, že nejen dálniční kamera na mýtném rámu, ale i aparát tvůrčího fotografa vlastně jen otrocky vybírá položky z předem daného výčtu.

Odkud se tedy bere autorskost, originalita a kreativnost?

V případě onoho úplného souboru by šlo o téměř nekonečné chodby fiktivní galerie, v níž bychom mohli třeba i staletí hledat mezi vyobrazenými šmouhami další smysluplnou fotografii; principiálně je tomu podobně také v případě dálniční kamery, byť je její kapacita ve srovnání s úplným výčtem až bědně nepatrná.

Autorský čin spočívá ve svobodné volbě fotografického zpodobení objektů reálného světa, a svobodném výběru, zpracování, seskupení a uspořádání zvoleného z takto vytvořené podmnožiny obrazů.
Na to je ona všezahrnující úplnost krátká – totiž – z jiné strany nahlédnuto: příliš dlouhá.

Tolik obecný úvod; teď už to půjde rychle, nebo aspoň poněkud rychleji:
Konečně přichází klasické zaklínadlo vernisážních úvodů:

Při pohledu na vystavené fotografie…

Tedy: Při pohledu na vystavené fotografie, jejichž autorem je Jiří Demel, si lze brzy uvědomit, s jakým typem vidění se tu setkáváme. Je to zření klidné, precizní a vědoucí, se zřetelnou afinitou ke geometrii, a zároveň – možná paradoxně – i k malebnosti; dále s nepopiratelným sklonem k nalézání konfigurací, které nám mohou roztáhnout rty do úsměvu.

Vyskytují se tu originální juxtapozice symbolů – Ježíš, jehož křížem je vévoděno rozvodným skříním s rudě vybarvenými blesky (peklo je tedy zřejmě elektrifikováno); detail ruky Ukřižovaného, připevněné ke kříži nikoli hřebem, ale šroubem, nota bene šroubem s konickou hlavou a drážkou pro plochý šroubovák podle norem ISO.
I když se na jedné z fotografií lze dopočítat dokonce šestačtyřiceti lidských hlav, nejde tu primárně o zpodobení člověka v jeho autentické formě. Dotyčné hlavy jsou totiž všechny skulpturami. Podobně je tomu na dalších fotografiích: člověk jako biologická entita na nich nebývá explicitně zobrazen; o jeho existenci však zároveň intenzivně vypovídá množství předmětů jím vytvořených či uspořádaných; například oněch šestačtyřicet hlav. Na další fotografii jsou řádově stovky lidských postav – ale jsou to opět sochy, tedy implicitní výpověď o existenci člověka, který je vytvořil.

I na snímcích takříkajíc přírodních spatřujeme stopy lidské činnosti, někdy oděné hávem geometrie a obsahující významový kontext.

Zopakujme teď vernisážní formuli:

Při pohledu na vystavené fotografie si uvědomuji jedno nevyužívané, ale o to specifičtější kritérium: přesnost pohledu, s níž jsme vybízeni k nahlédnutí zpodobované skutečnosti právě a pouze zvolenou pozicí autorova zření.

Širší osvětlení řečeného:

Na jedné straně existují fotografie, například krajinářská panoramata, jež klidně mohla vzniknout o pár metrů vedle, aniž by to jejich výpovědi ubralo něco důležitého; či ubralo vůbec něco. Tím nebudiž snižován jejich význam a hodnota – je to jen specifikum určitého žánru.

Na straně druhé máme fotografie, jejichž existence či smysl výrazně závisí na přesném umístění kamery, jinak řečeno, na úhlu autorova zření. Triviálně – a v jiném významu – to samozřejmě platí pro makrofotografie, ale zdaleka netoliko pro ně. Stojíte před potenciálním motivem. Ocitnete-li se v té správné konfiguraci, vnímáte těsné sepětí, návaznost jinak nepovšimnutých ornamentů, překrytí siluet, koincidenci tvarů právě tak, jak vám je chce autor představit, jak vás na ně chce upozornit. Postoupíte o půlkrok, zadíváte se šikmo nebo nakloníte hlavu – a nabízený efekt mizí. Váš pohled pak zachycuje pouze triviální realitu v její nativní neuspořádanosti a diskontinuitě.
Jinak řečeno – tak lze nahlížet hromadu odpadu bez bližšího zkoumání jako sociálně ekologickou katastrofu, nebo v ní precisně vyhledávat linie, souvztažnosti, harmonii a významy.

Tato specificita není zřetelně uplatněna u všech zde vystavených fotografií, poskytuje však jednoznačnou informaci o podstatě autorově. Je to osoba, která vidí, a která svá vidění dokáže zprostředkovat nám ostatním. Jsem vděčen autorovi, který mne dokáže upozornit na to, že v ordinárním chaosu Všehomíra – nahlédnu-li jeho úhlem zření – mohu zahlédnout krásu, nebo žert; který je také jistou odnoží krásy.

Autorovi děkuji za originální a nové pohledy na předměty, které bychom ve světě spěchu snadno přešli. Za upozornění, jichž se nám dostalo, i za formu, jakou nám bylo podáno.

V úplném závěru pisatel tohoto textu s povzdechem konstatuje, že se s tím vůbec nemusel psát, protože tento jeho text se nepochybně vyskytuje v souboru možných fotografií; určitě je tam například i v litevštině, zapsán irskou unciálou. Jenže – stihněte ho tam najít.

Děkuji vám