Roubenému stavení tak typickému pro krajinu Českého ráje vévodí bytelný stůl „zdělanců“, kde se zrodila nejedna inspirace, u kterého se mísí osudy těch, kteří každoročně o Šrámkově Sobotce zde tráví dny téměř v rodinném kruhu. Jaká je vlastně historie tohoto místa? Do té uvedl posluchače a návštěvníky při jednom z vystoupení Recitačního studia Šrámkova domu profesor Václav Hejn, jedna z legend městečka pod Humprechtem. Z jeho vyprávění vyjímáme:

„Toto stavení vyzdvižené za Josefa Šolce roku 1811 bylo uchováno nejen jako památka lidové architektury, ale i jako symbol sobotecké kulturní tradice…Jako malý chlapec jsem chodíval kolem Šolcova statku se stísněným pocitem. Byl jsem pod dojmem toho, co nám vyprávěl náš tatínek, který dobře pamatoval básníka Šolce (bylo mu 17 let, když Václav Šolc zemřel) a který byl pro nás živou kronikou.

Vypravoval, jaký to byl grunt ten Šolcův statek za Josefa Šolce, jehož jméno je dodnes ve štítu tohoto stavení. Jeho polnosti sahaly v jednom lánu až ke Spyšové. Ale jeho nástupce neprovázelo požehnání. Jednak byli Šolcové spíš rozdávaví než skrbličtí, jednak tu byla častým hostem smrt – nevolaná i přivolaná. A tak se stalo, že na starém gruntě, časem rozděleném, s koncem století skončilo i panování Šolcova rodu. Ale nejvíce mě poutalo vypravování o básníku vzešlém z tohoto rodu. Dojímalo mě, jak Václav ztratil otce jako žák třetí třídy jičínského gymnázia, jak potom žil s maminkou nebo, jak se u Šolců říkalo, s mamičkou na vejměnku v původním Šolcově stavení, jak jako starší student hrával divadlo, přednášel a recitoval, jak se prý u něho střídaly chvíle bujnosti s chvílemi nemluvné zadumanosti, jak za studií v Praze neklidná šolcovská krev ho zbavovala vytrvalosti….“

Připomeňme, že Václav Šolc, takto nadaný básník, zemřel ve svých třiatřiceti letech na prudký zápal plic v roce 1871, tedy před 135 lety. Ve svém projevu Václav Hejn na jiném místě připomíná odkaz Václava Šolce těmito slovy:

„Můžeme směle říci, že nebýt Václava Šolce nebylo by ani mnohých Šrámkových veršů, které zase mladší generaci zasvěcují do kouzla našeho kraje a všechny ty, kdo neztratili smysl pro krásu a v nichž nevyhasl cit, spojují ve vědomí, že domov je něco více než místo, kde jsme se narodili a kde jsme prožili svá mladá léta. To, co jsem tu pověděl, je neobyčejným dokladem toho, jak vzniká kulturní tradice, ten vyšší vztah, která svazuje současníky s minulostí a který má snahu přejít jako živý odkaz do budoucnosti.. Uvědomme si tuto souvislost – Václav Šolc spolu s Jeřábkem, Turnovským a dalšími je shrnutím odkazu národního obrození a článkem prvního rozmachu naší moderní literatury. Šolcův odkaz pak přejímá generace mladší, která jej rozvíjí a rozšiřuje zejména v díle Šrámkově…Věřím, že ti mladí, kteří se dnes ujímají tohoto dědictví, ponesou v sobě něco, co dá jejich životu hlubší náplň, že v nich zůstane, byť jen v koutku srdce, něco z toho, co jim sdělují slova a osudy básníků. Že budou chápaví k osudu druhých, že budou vnímaví pro velikost a tragiku lidského rodu, že si budou vážit mateřské řeči, že si vytvoří aktivní, nikoli jen trpný, nebo-li, jak se dnes říká, konzumentský poměr k věcem umění, že je neopustí cit pro krásu přírody a pro rodný kraj.“

My, co spolu mluvíme a všichni ti, kteří každoročně usedají u stolu „zdělanců“ naplňují odkaz básníkův v hojné míře. Pan profesor Hejn by z nás měl určitě radost. Svůj projev pronesl 5. července 1966 a v jeho závěru zazněla slova, která nepozbyla své platnosti dodnes:

„A konečně: dnes už začínají lidé přicházet na to, že všechny vymoženosti techniky, všechny svody hmotného blahobytu nestačí k tomu, aby člověk žil jako člověk – základem lepšího života je a bude jen život bohatší kulturou, okrášlený uměním a poezií, které jediné pomohou zjemnit a zvroucnit lidské vztahy ve světě přeplněném technikou a ochránit člověka před citovou chudobou, duševní pasivitou a leckdy pocitem prázdnoty a bezvýznamnosti lidského života.“

z vyprávění Václava Hejna, 5. července 1966